Hodnotím blogy →přihlaš se xD
627FINÁLE JE TADYYYYYYY ...PLS ....NECHCI TO TEĎ PROHRÁT ,TEĎ PŘED KONCEM A TVŮJ HLAS I POMŮŽE ...DÍKY MOC627

POZASTAVUJI BLOG !!!!!!!!!

smutńoučké

7. srpna 2008 v 19:49 | allonnka
"Kam zas jdeš?" Tuhle větu nesnáším. Otočila jsem se a odsekla: "Do teď tě to nezajímalo, tak se nesnaž hrát si na mámu." PLESK!!! Rázná facka mě umlčela."Takhle se mnou mluvit nebudeš! Rozumíš?!" Tahle otázka byla podbarvena výhružným tónem, ale ten mně nenaháněl strach. Chytla jsem se za tvář s otiskem jejích prstů a dala jí pohledem najevo, že pro mě ta facka nic neznamená. "Myslíš si, že se rozbrečím?" počkala jsem, tyhle dramatické pauzy zbožňuju. "Takovou radost ti neudělám. Od tebe mi to je jedno. Od tebe mi je všechno jedno!" Teď už jsem čekala další ránu, která na sebe nenechala dlouho čekat. Máma se chvěla vzteky. Nejspíš si říkala, že jsem parchant po tátovi. Bylo mi to jedno. Dívala jsem se jí do očí a nahodila ironický úsměv. Chvíli jsem jí takhle provokovala a líbilo se mi, jak jí to vytáčí. "Tak já mizím, máti. Sbohem!" nečekala jsem na odpověď. Popadla jsem batoh a zabouchla za sebou dveře. Seběhla jsem schody a vyběhla ven z domu s pocitem vítězství. Procházela jsem ulicemi a vlastně jsem neměla kam ani za kým jít. Dívala jsem se do země. Nenáviděla jsem pohledy lidí. Hlavně ne těch důchodců, co se pozastavovali nad mým zevnějškem. Já na to byla hrdá. Dlouhé rozpuštěné vlasy, pecka v nose, černý linky kolem očí a výrazná rtěnka. Dlouhý černý kabát po kotníky a vlastně všecko, co mám na sobě, je černý. Miluju černou možná i proto, že máma ze mě chtěla mít panenku a černá je jakási forma vzpoury. Co mi je do lidí. Procházím městem a ten odporný stereotyp mě ubíjí. Nesnáším panelová monstra, špinavé ulice a davy lidí. Najednou jim nevěnuju pozornost. Vracím se myšlenkami k mámě. Nikdy se nechovala jako máma. Spíš jako nezodpovědná starší ségra. Kolikrát jsem jí sbírala opilou na chodbě našeho paneláku. Kolikrát mě uhodila. Je mi to líto, ale nechci si to přiznat. Chtěla bych mít mámu jako jiný lidi. Vlastně ne nechci. Nikoho nepotřebuju. Tímhle ukončím tok svých myšlenek a raději se vracím domů. Odemknu vchodové dveře a na chodbě potkám pár sousedů. "No to je ale mládež, ani nepozdraví." Stěžuje si ta stará rašple, co bydlí pod náma. Ušklíbnu se a raději vyskáču schody po dvouch. Rozrazím dveře bytu a hned zalezu k sobě do pokoje. Na posteli leží krabice. Už se chystám vyběhnout do kuchyně a začít vřískat něco o tom, že můj pokoj není skladiště, ale zarazí mě obálka položená vedle krabice. Zvědavost mi nedá a otevřu jí. Je v ní dopis. Podle písma poznám, že je od mámy. "Ahoj Koláčku….." Takhle mi říkala, když jsem byla malá, prý jsem byla sladká a kulatá jako koláček. Musím se usmát. "…….vím že jsem nebyla dobrá máma, ale vždycky jsi byla to nejlepší v mým životě. Chtěla bych to napravit a tolikrát jsem se snažila najít si k tobě cestu, ale nějak to nešlo. Snad si jednou na mě vzpomeneš jako na mámu, která tě milovala a zapomeneš na naše hádky a facky. MILUJU TĚ a na to prosím nezapomínej……. Máma." Nevěřícně koukám na poslední řádky dopisu. Položím ho na postel a odklopím víko krabice. To, co v ní najdu, mně totálně vyrazí dech. Starý fotky, obrázky co jsem malovala jako malá holka, moje dětský botičky a spousta věcí, o kterých jsem ani netušila, že by si je mohla schovat. Jsem velká holka a ty přece nebrečí. To jsem si často říkávala, ale teď to nešlo. Rozbrečela jsem se jak želva. Vyskočila jsem z postele a vyběhla z pokoje. "Maminko!" Poprvé po mnoha letech jsem řekla tohle slovo. Běžela jsem do kuchyně, ale nebyla tam. Nebyla ani v obýváku. Třeba je venku, napadne mě. Vyběhnu z domu a vidím ji stát na druhé straně ulice. "Mami!" bezmyšlenkovitě se rozběhnu přes silnici za ní. Dívám se na ni a směju se. Neslyším skřípot brzd, jsem šťastná, že mě má ráda. Cítím jen tupý náraz a tu strašnou bolest. Vidím ji, jak se nade mnou sklání a pláče. "Neplakej, taky tě miluju víš…… Maminko." Neslyším její nářek ani zvuk přijíždějící sanitky. Cítím to štěstí, že mě má ráda. Konečně mám mámu. A jí navždy bude znít v uších první a poslední MAMINKO, které jsem řekla po tolika letech
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama